Zase trčíme v bublině
ZASE TRČÍME V BUBLINĚ
„Pozor na předčasnou generalizaci!“ je jedna z nemnoha užitečností, které mi uvízly v mozkových závitech z dob pobytu na gymnáziu. Profesorka češtiny, jinak pro nás ničím zajímavá osoba, nás touto poučkou oblažovala tak často, až se uchytila v našich rozjívených myslích. Ze základní školy jsem si odnesl jen vzpomínku na dva skvělé učitele, z vysoké školy kouzelnou větu deskriptivní geometrie „mez stínu vrženého jest vrženým stínem meze stínu vlastního“. No a pak už zbývá z akademického dědictví postgraduální studium se vzpomínkou na profesora umělé inteligence, který byl inteligentní zcela přirozeně. Kolikrát v životě mne napadlo – není to trochu málo po rovných dvaceti letech sezení v lavicích? Co nelze této anabázi upřít je, že jsem si osvojil vlastní styl učení, který aplikuju dosud. Všechny ty příslovečné věty přípustkové, nasycené koloidní roztoky či úspěchy mezinárodního dělnického hnutí jsem na trhu práce nijak nezúročil.
V době studií se většina snaží „prolézt“, jak se tomu výstižně říká. Nepamatuji se, že bych tenkrát analyticky pátral po příčinách a důsledcích tohoto zaběhlého společenského nastavení. Nevrtalo mi hlavou, kdo vymýšlí, co se má komu tlačit do hlavy a zda by „učivo“ nemohlo být jiné. Zato teď mne tyto věci zajímají a rád si přečtu, co se daří v dobách znalostní společnosti posouvat dopředu. Je hrozné to zjistit a strašné vyslovit – téměř nic! Ať už máte informace přímo od pramene (od svých potomků) nebo od vzdělávacích expertů jako je Oldřich Botlík, ve většině případů zjistíte, že ledy zmrzlé za dob Marie Terezie se nepohnuly. „Škola dnes připravuje děti na život ve světě, o němž vůbec nevíme, jak bude vypadat. Žáci si musí osvojit schopnost samostatně se učit novým věcem. To je něco zásadně jiného, než umět vyjmenovat Přemyslovce,“ říká v jednom z rozhovorů zmíněný Oldřich Botlík. Ano, starý model se nezměnil, stále „někdo“ určuje co se má komu tlačit do hlavy. O nic jiného vlastně nejde.
Možná si řeknete, že to není zas tak důležité. Máme dnes internet a tam jsou všechny poznatky dostupné zcela demokraticky všem. Kdo chce, může vědět. Také jsem si to donedávna myslel. Než jsem si do čtečky natáhl knihu, kterou autor Eli Pariser nazval The Filter Bubble: What The Internet Is Hiding From You (Filtrová bublina: Co před vámi skrývá internet). To, co v knize uvádí, není žádná z oblíbených teorií spiknutí, nýbrž krutá realita světa, kterou si budujeme vlastním přičiněním. Jmenuje se to „personalizované vyhledávání“. Zní to lákavě, ale podstata je ďábelská – vlastním minulým chováním si predikujeme svou budoucnost možností poznání. K některým poznatkům se prostě nedostaneme. Proč, ptáte se? Přece proto, aby reklama mohla být na nás zacílena stále přesněji a přesněji. „Vaše chování je komodita, drobný kousek trhu, který spoluvytváří platformu pro personalizaci celého internetu,“ říká autor. Aniž to tušíme, jsme zase v bublině.
Jestliže za bídou současného školství je rigidita systému a odpovědných jednotlivců, za filtrovou bublinou je neuhasínající materiální chtíč současného lidstva. Ještěže máme své klasiky. Cimrman na tyto věci říká: „Neplačme, zavinili jsme si to sami“.
Vyšlo v časopise HR forum 6/2011
